Mládí a vzdělání
Mladý Dante navštěvoval nejdříve pravděpodobně jednu z řádových škol ve Florencii (dominikánskou u Santa Maria Novella nebo františkánskou u Santa Croce). V letech 1285–1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Neskládal zde však žádné zkoušky, nezískal žádný univerzitní gradus a zdá se, že ani příliš nenavštěvoval univerzitní přednášky. Na tehdejší dobu důkladné filozofické vzdělání získal později až jako čtyřicetiletý, kdy již jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži (jeho studium v Paříži je však nejisté) a možná i v Padově.
Dosáhl značného vzdělání, zabýval se studiem antického i soudobého italského a provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem.
Osobní život
Později se oženil s Gemmou z významného ghibellinského rodu Donati, se kterou byl zasnouben již ve věku jedenácti let. Gemma mu porodila minimálně čtyři děti.
Dante v politice
Dante se nejpozději roku 1295 aktivně zapojil do politického života ve Florencii, formálně byl členem cechu lékařů a lékárníků (politiky se ve Florencii mohli účastnit pouze členové cechů). Podle některých narážek v jeho dílech[pozn 1]se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u Campaldina, ve které byli poraženi ghibellinové (příslušníci šlechtické strany). Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako „bílí“ nebo „bílí guelfové“. Bílí byli protivníky strany Donatiů – „černých guelfů“.
Rozhodující konflikt
Roku 1300 se stal priorem (nejvyšším představitelem) městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu města. V probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s papežem Bonifácem VIII. nebo raději zůstat ve městě. Při té příležitosti údajně řekl legendární výrok „Půjdu-li, kdo zůstane, zůstanu-li, kdo půjde?“.
Vyhnanství
Dante se rozhodl zúčastnit se poselstva, během jeho nepřítomnosti však koncem roku 1301 černí získali navrch. Dante byl počátkem následujícího roku odsouzen v nepřítomnosti k přehnaně vysoké pokutě (její nezaplacení znamenalo smrt na hranici) a vyhoštěn na dva roky z Florencie. Přestože doufal ve zvrat poměrů ve Florencii, zvlášť po brzké smrti papeže Bonifáce VIII., a pokoušel se organizovat vnější odpor, změny poměrů se nedočkal a musel zbytek svého života strávit ve vyhnanství na různých místech Itálie.
Poslední léta života a smrt
Poslední léta svého života, kdy dokončoval Božskou komedii, strávil v Ravenně. Tady s ním žili oba synové, kteří se již mezitím usadili ve Veroně a vybudovali si tu existenci, a dcera. Ti ho také ošetřovali v posledních dnech života, kdy se zřejmě nakazil malárií. V Ravenně byl také pohřben.
Za šest let po Dantově smrti dal kardinál Bertrando del Poggetto, jenž byl tehdy papežským legátem v Lombardii, spálit jeho spis De monarchia jako dílo kacířské a navrhl, aby autorovy kosti byly vyzdviženy z hrobu a rozhozeny do větru; k tomu nakonec nedošlo.[1] Náhrobní pomník byl však zřízen až v roce 1483.[2] V roce 1780 byla nad hrobem postavena kupolovitá kaplička.[3]
DíloDante a Vergilius v Pekle,
výjev z Božské komedie,
ilustrace od Gustava Doré
Dante se stal nejznámějším protagonistou nového poetického stylu, tzv. dolce stil novo.[4] Jeho tvorbu ovlivnila platonická a idealizovaná láska k dívce jménem Bice de Falco Portinari, kterou ve svých dílech označuje jako Beatrice, a její předčasná smrt. Hledal ideál lidské a božské dokonalosti.
Dante byl vynikajícím představitelem počátků renesanční filozofické kultury.[5] Dante, přijímající křesťanská dogmata jako nepostižitelnou a nezvratnou pravdu, postupuje při výkladu vztahu přírodního a božského principu, a to jak ve světě, tak v člověku, vlastní cestou.[6] Přírodu nazývá Dante „uměním Boha“, „dílem božského rozumu“, a to mu umožňuje, že odmítá klást přírodní a božský princip proti sobě, do protikladu tvořícího základ proslulého středověkého traktátu kardinála Lothara O pohrdání světem a nicotnosti člověka.[7]
Ranější díla
• Nový život (La vita nuova) – 1293, vrcholné dílo stilnovismu, sborník básní za řadu let spojen prozaickým komentářem
• O rodném jazyce (De vulgari eloquentia) – 1304, dříve překládáno jako O řeči lidové, nedokončený traktát psaný latinsky[8]
• Hostina (Il convivio) – 1307, psáno italsky, nedokončeno, 3 části, vědecko-filosofický traktát, výraz středověkého encyklopedismu
• O jediné vládě (De monarchia) – 1310, politický traktát, psáno v latině, období počátku vlády Jindřicha Lucemburského, 3 knihy (česky překládáno jako O jediné vládě někdy i jako O světovládě či jinak). Katolická církev zařadila tento spis na Index zakázaných knih.[9] Uveden je ještě ve vydání Indexu z roku 1892,[10] ve vydání z roku 1900 a ve vydáních pozdějších se toto dílo již nenachází.
Božská komedie a pozdější díla
• Božská komedie (Comedia, později La divina commedia) – cca 1306–1320, části Peklo (Inferno), Očistec(Purgatorio) a Ráj (Paradiso)
Nejvýznamnější dílo, suma středověku, didakticko-alegorická báseň/epos. Toto rozsáhlé dílo psal Dante pravděpodobně kolem 20 let. Je alegorickým zobrazením lidstva a vesmíru, je plná symbolismu, filozofických a historických narážek. Je básnickým vyjádřením obrazu křesťanského středověku, který vytvořili nejvýznamnější scholastičtí myslitelé Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Byla napsána italským (tehdy „lidovým“) jazykem a výrazně přispěla k jeho spisovnému ustálení.
• Eclogues – 1319
• Quaestio de situ aque et terre – 1320
V češtině
Letopočet v závorce udává první vydání překladu.
• Básně lyrické, přel. Jaroslav Vrchlický. Praha: J. Otto 1891
• Božská komedie, přel. V. Mikeš. Praha: Academia 2009
• Přel. Jaroslav Vrchlický (1879–1882). Brno: Tribun EU 2009
• Přel. Karel Vrátný (1929)
• Přel. O. F. Babler (ve spolupráci s Janem Zahradníčkem,[11]1952). Praha: Odeon 1989
• De vulgari eloquentia = O rodném jazyce. Praha: Oikúmené 2004
• Nový život. Přel. Jan Vladislav. Praha: ČS 1969
• Přel. Jaroslav Vrchlický (1890)
• O jediné vládě. Praha: Melantrich 1942