Fiesolské nymfy
Roku 1344 napsal básnické dílo Fiesolské nymfy (původním názvem Ninfale Fiesolano), do češtiny přebásněno roku 1984 Josefem Hiršalem, dílo bylo napsáno v oktávách a proslavilo se jako první pastýřský epos v italské literatuře.
Diplomat a spisovatel
V rámci svých diplomatických misí Boccaccio navštívil různá místa (Ravenna, Forli). Byl již uznávaným básníkem. Na podzim roku 1350 se poprvé setkal s Petrarcou a navázal s ním hluboké přátelství. Petrarcův vliv pomohl Boccacciovi překonat středověkou mentalitu a přijmout rodící se humanismus. Pod jeho vlivem se také stále více věnoval studiu klasických jazyků a antické literatury.[3] Měl zásluhu na založení první katedry řečtiny na univerzitě ve Florencii a z jeho podnětu byly do latiny přeloženy Homérovy eposy Ilias a Odysseia. Zájem o antiku ovlivnil i literární tvorbu ke konci života. V pozdějších letech svého života, po dokončení Dekameronu, psal většinou práce zabývající se encyklopedickými nebo filologickými tématy v latině.[2]
Dekameron
Podrobnější informace naleznete v článku Dekameron.
Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.
Ve svém Dekameronu se Boccaccio jedovatě vysmívá prodejnému, prolhanému a prostopášnému duchovenstvu, které licoměrně hlásá „odříkání se světa“.[1] A vůbec neudivuje, že Katolická církev dílo odsoudila a na Indexu zakázaných knih byl Boccaccio uváděn až do konce 19. století. Ačkoli byl Boccaccio z Indexu vyškrtnut v roce 1900,[4] ještě v roce 1914 byl jeho Dekameron rektorem římské koleje odsouzen a po rozsudku spálen.[5]
Na počátku šedesátých let 14. století Boccaccio prošel obdobím náboženské krize a údajně chtěl Dekameron zničit. Na Petrarcův zásah od svého záměru ustoupil. [2]
Rok 1360 znamenal zlom v Boccacciově společenském životě. Byl podezříván, že se podílel na pokusu o státní převrat během voleb do signorie a z toho důvodu byl na několik let vyloučen z diplomatických misí a veřejných funkcí. V té době navštívil přátele v Neapoli a několik měsíců pobýval u Petrarcy v Benátkách. [3] V roce 1365 byl rehabilitován a pověřen vedením diplomatické mise k papežskému dvoru do Avignonu. Smrt
Slavný básník pracoval až do své smrti, přesto žil v chudobě a většinu svých příjmů získával přepisováním svých děl nebo děl jiných. Od roku 1363 ze zdravotních důvodů větší část roku pobýval v Certaldu. Město Florencie ho v roce 1373 vyzvalo, aby v chrámu Santo Stefano předčítal a komentoval Dantovu Božskou komedii. [3] V roce 1374 se však jeho zdravotní stav zhoršil a tak musel této činnosti upustit. Dostal se až na začátek 17. zpěvu Pekla.[2] Velký zármutek mu způsobila Petrarcova smrt v červenci 1374.[3] Poslední měsíce svého života prožil v Certaldu, kde také zemřel 21. prosince 1375 (62 let). Byl pochován v kostele „Chiesa dei Santi Jacopo e Filippo“ v rodném Certaldu.
DíloDecameronItalská díla
Neapolská fáze
• La caccia di Diana (1334) – krátký epos o 18 zpěvech
• Il Filostrato (1335) – epos ve stancích
• Il Filocolo (1336–1339) – román v próze
• Teseida (1340–1341) – epos ve stancích, dílo bylo dokončeno ve Florencii
• Rime – sbírka básní, které Boccaccio tvořil v průběhu svého života, básně sám nezahrnul do jednoho díla
Léta 1340–1350
• Ninfale d'Ameto (1341–1342) – pastýřský epos ve verších a próze
• Milostná vidina – epos v tercínách, napodobuje Alighierovu Božskou komedii
• Fiesolské nymfy (Ninfale Fiesolano, 1344–1346)
• Elegie o paní Fiamettě (Elegia di madonna Fiammetta, 1342) – román v prózeGenealogia deorum gentilium, 1532
Hlavní dílo
• Dekameron (Il Decameron, 1348–1353) – cyklus 100 novel
Pozdní dílo
• Život Dantův (1358–1363)
• O příbězích slavných mužů – latinsky (1355–1374)
Latinská díla
• Bucolicum carmen 1349–1367, šestnáct eklog
• Genealogia deorum gentilium 1350–1367, sbírka mytologických příběhů z antiky v 15 knihách
• De montibus, silvis, fontibus, lacubus, fluminibus, stagnis, seu paludibus et de nominibus maris liber 1355–1375, rozsáhlý katalog geografických objektů, které se objevují v klasické literatuře
• De casibus virorum illustrium 1356–1373, sbírka epizod ze života slavných osobností, které potkal zlý osud
• De mulieribus claris 1361–1362, sbírka moralizujících biografií slavných žen starověku a středověku